Naše téma: Rodinné cestování

21.8.2017 8:00 Luděk Šimek

Jsou rodiče, kteří si společné cestování celé rodiny nedovedou představit jinak než autem. Nápad, že by měli se svými dvěma, třemi ratolestmi či pouhým jedináčkem jet vlakem, se jim jeví jako apokalypsa. Jsou cestující, kteří blednou a hlasitě se modlí, jakmile vidí přistupovat rodinu s dětmi, čekajíce něco jako svatbu paviánů.

A jsou rodiče nebo i samotné maminky, které se svými dětmi cestují vlakem běžně a problémy to nečiní jim ani spolucestujícím.

Já se však v dnešním tématu hodlám zamýšlet nad tím, co na to dopravce – má-li rodičům s dětmi vycházet vstříc, vytvářet jim podmínky s ohledem na specifika tohoto cestování, hledat v rodičích potenciál nových zákazníků, kteří přesedlají z gumových kol na železná, a v dětech budoucí zákazníky, kteří si vlaky oblíbí už v raném věku.

Jak jsem již naznačil, jsou rodiče, kteří vymazali vlak zcela ze svého vnímání, osobní auto je pro ně základním atributem rodinného života hned vedle bytové jednotky (byť jsou i výjimky, třeba car-free rodiny). Než do vlaku, raději by své děti odvedli do tropického pralesa. Jsou přesvědčeni, že jejich dítě spadne pod vlak, vypadne z vozu, nebo se aspoň ztratí a zabloudí v tom nádražním mumraji. Aniž bych chtěl bagatelizovat uvedená nebezpečí, statistika zná mnohem víc tragických případů dětí, které jely s rodiči autem. A cestování dráhou je pro ně i ty rodiče nepochopitelným mumrajem právě proto, že v něm nemají praxi a zkušenosti. A mnozí spolucestující mají naopak dojem, že z toho pralesa byli ti malí cestující právě přivedeni.

„Tohle se mi moc nelíbí …“ (11.9.2010, Kuks) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ona totiž mnohá dnešní maminka s dítětem cestovat neumí. Posadí ratolest na sedadlo, do ruky mu strčí omalovánku nebo Sluníčko, sama vyndá z tašky detektivku a myslí si, že ji během cesty přečte. Nepřečte. Za pět minut omalovánka či časopis letí do kouta a dítě se pustí do zkoumání všech těch zajímavých věcí, které jsou pro něj neznámé a nové. Začne obsahem koše na odpadky, leze pod lavice i vzhůru na police, spolucestujícím do zavazadel, pak se vydá na chodbu prozkoumat, dají-li se vstupní dveře za jízdy otevřít (naštěstí většina už dnes ne), své poznatky sděluje hlasitě svému okolí, nebo se alespoň důrazně dožaduje pozornosti maminky a jí tečou nervy, protože si přece chtěla číst. Nepomohou ani nejmodernější digitální audiovizuální poutadla dětské fantazie a pozornosti, skončí stejně jako ten papírový časák, protože to pro dítě není žádná atraktivní novinka.

Ne, takto se s dítětem necestuje. Musíte si s ním sednout k oknu a povídat si s ním o všem, co vidíme venku, o stromečkách, které běhají podél trati odpředu dozadu, o autech, které vidíme na silnici, vymyslet si něco o tom pejskovi, se kterým pán čeká u přejezdu, až projedeme ... Dítě nesmí dostat čas pomyslet na to, že by se dalo běhat po vagoně, lézt na police, obtěžovat lidi ... A jede-li opravdu vlakem prvně a není-li nával, je možné s ním udělat menší exkurzi vozem, ať si prohlédne, co je kde neznámého, m.j. i kam si dojde na WC, až se mu bude chtít. Na zabavení starších dětí, které už jedou stejnou trasou častěji a na koukání z okna je nenachytáme, zase existují různé slovní hry, což by byla celá nová kapitola, ba příručka.

V „Pendolinu“ ČD se děti mohou zabavit u hracího stolečku (30.8.2015) © Radek Hořínek

Je zajímavé, že moji rodiče před xx lety tohle vše znali a taky si ze svého dětství nevzpomínám na nějaký závažnější incident ve vlaku, krom pár důraznějších napomenutí matinky (že když se sedí, tak se nožičkama nebimbá tak, až se kope do nažehlených nohavic pána naproti, že když byl mladík u dveří v plném kupé tak laskav a uvolnil nám své místo, není vhodné hlasitě se dožadovat – já ci k oknu a ci a ci! – a že když už je tak parné léto, že se cestuje jen v plandavých trenkách, nesluší se, aby z nich vyčuhovaly víc než dvě končetiny, zvláště když naproti sedí zvědavá holčička... atd.)

Některé vozy ČD jsou vybaveny pro rodiče s dětmi (17.4.2009, Kolín) © Luděk Šimek

Tématem dnešní diskuse však není to, jak zabavit dítě, aby nezlobilo. Tématem je, jak rodinám zpříjemňovat cestování a zlepšovat jeho podmínky, jak motivovat, aby daly přednost vlaku. Již odnepaměti měly ČSD v některých rychlících oddíl pro rodiče s dětmi, ve velkých stanicích čekárny pro ně. Vzpomínám si, že již v padesátých letech byl na tehdejším nádraží Praha střed dětský koutek, vybavený hračkami jak školka či družina, s pedagogickým dozorem, kam mohly rodiče dítě i na několik hodin dát „do úschovy“. Ve stanicích jsem podobná zařízení již dlouho neviděl, ve vlacích však existují vyhrazená kupé, umývárny s přebalovacím stolem, dokonce i dětská hřiště. V tom hracím oddíle však přílišný význam nevidím, stejně jako v Cyklohráčku, což je sice zajímavé využití obstarožního vozidla, ale bohužel svojí ojedinělostí příliš rodinná cestování neovlivní.

V „Cyklohráčku“ (21.4.2016, Praha Masarykovo n.) © Jiří Řechka

Chceme-li dostat rodiny z auta do vlaku, musíme jim nabídnout něco, co jim poskytne intimitu jejich plechového miláčka. Pravda, nikdy je vlakem ani jiným prostředkem VHD nedovezeme z domu na chatu se vším materiálem, kde nejbližší spoj je do 5 km vzdálené vesnice autobusem s 5 přestupy, jedoucím 2x denně v pracovní dny. Zato při cestě z ... do ... přes celou republiku, případně do jiné země, může být cestování vlakem pohodlnější, rychlejší, bezstarostnější, bezpečnější a méně stresující. Mají-li tedy mít pocit intimity a možnost táhnout s sebou vše, co se vejde do kufru auta (krom nářadí a rezervního kola, pochopitelně), vychází mi vhodnější, ať chci nebo nechci, kupé oproti velkoprostoru. Představuji si uspořádání kupé tak (trváte-li mermomocí, že sedadla musí být maximálně 3 vedle sebe): 2 sedadla, ta u dveří, budou sklopná, aby se místo nich mohly dát velké kufry. Dál jsou 2 sedadla pro rodiče a proti nim dvoumístná lavice vcelku pro děti – mohou se na ni posadit buď 3 malé nebo 2 větší děti. Viz obrázek:

Rodinné kupé © Luděk Šimek

Odpůrci kupé, máte slovo – vymyslete, jak to nejlépe udělat ve velkoprostorovém voze. Musíme však vzít v potaz, že cosi takového vlastně už existuje - kino v netrakční jednotce Viaggio Comfort Ale zdá se mi, že aby ta obrazovčička měla smysl, muselo by jich být hodně v celém vlaku, a v tom případě je lepší vzít s sebou vlastní audiovizuální prostředek s programem, o němž víme, že naše dítě upoutá, jestli vůbec upoutá, zkrátka – viz třetí odstavec tohoto článku: výhled z okna a naše fantazie.

Kino ve voze ÖBB railjetu; v ČD railjetu je stejné (zdroj: ÖBB)

Nesmíme opomenout ani důležité lákadlo, a to je cenové zvýhodnění. Cenovou politikou ČD i celého státu v oblasti jízdného se zde zabývat nechci, proto jen připomínám, že rodiny s dětmi mohou využít například skupinové víkendové jízdenky popřípadě skupinové jízdenky. A také to, že existuje zvláštní jízdné pro děti. A když už jsem odkázal na web našeho národního dopravce, sluší se zmínit o jeho aktivitách vůči dětem, zastřešených projektem Junior program. Jeho nejznámějším reprezentantem je slon Elfík, který už má dokonce svůj vlastní web. Pro děti je určen také časopis Můj vláček a oblíbené jsou i dětské jízdenky.

„Elfík“ děti baví (6.6.2015, Velké Meziříčí) © Luděk Šimek

Co je podle mne největším nedostatkem té (nikterak přehnané) péče ČD a SŽDC o cestující rodiny? Propagace i toho mála, co pro ně dělá. Kde se cestující dozví, že existují přebalovací oddíly, herní prostory, Cyklohráček, skupinové jízdné? V televizních reklamách těžko, na nádražních plakátcích a vývěskách i v ČD pro vás jen ten, kdo už na to nádraží přišel, protože se rozhodl použít vlak. Rovněž internetové stránky najde jen ten, kdo už je hledá. Velkým potenciálem pro dopravce jsou ale ti, kteří nemají o cestování vlakem ponětí, taková možnost je vůbec nenapadne. Přiblížit jim VHD, dovést je na nádraží, stanice a zastávky a vymanit je ze zajetí rodinné plechové škatule by mělo být v zájmu nejen dopravce, který by na tom vydělal, ale v zájmu celé společnosti, tedy i v zájmu státu, neboť nejvíce těžkých úrazů a smrtelných nehod i množství jedovatých zplodin v přepočtu na cestující osobu a kilometr produkuje individuální doprava. Média, zejména televize, by se tedy měla využít nejen k pársekundovým reklamním spotům, ale spíš k osvětě, k seznamování veřejnosti s provozem na nádraží, s možnostmi, které jim dopravce nabízí, na jaká nebezpečí si dát pozor, jaká jsou tarifní zvýhodnění.

Vyrůstá, ba už do dospělosti dorostla, generace dětí, které cestování vlakem neznají. Odmala je rodiče všude vozí autem (některé i do školy!!!). Ta generace tedy vlak ani nepoznala, je to pro ně něco cizího, nepřirozeného, něco, o čem se vůbec neuvažuje, chce-li se někam jet. Těžko můžeme doufat, že až vyrostou, přesedlají z auta do vlaku. Je tedy v zájmu dopravce, aby sympatie k dráze získali už jako malí.

A co vy, milí čtenáři?

Jaké máte zkušenosti s cestováním, když jste sami byli dětmi, jaké dnes s vlastními dětmi či vnoučaty, jaké s rodiči a jejich ratolestmi jakožto spolucestujícími?

Co a jak by se dalo zlepšit a zařídit, aby rodiny měly ty nejlepší podmínky pro cestování vlakem a hromadnou dopravou vůbec?

Jak dostat rodiny z jejich plechových škatulí na gumových kolech do vlaku?

Upravil a doplnil PhDr. Zbyněk Zlinský